Bůh je se mnou (2)

„Tak já letím!" zakřičí Ondra a navléká si bundu.
„Do pěti doma," připomíná mu tatínek, „a nezapomeň, o čem jsme se bavili.
Led na rybníku už nemusí být moc silný, takže ne abyste na něj chodili!"
„Jasně tati! Přece nejsem hloupej," hlesne Ondra a vystřelí z bytu.

„Nazdar Kubo, tak co budem dneska dělat?" ptá se Ondra, který venku už na Kubu čeká.
„Můžeme se jít podívat do Olšin," odpoví Kuba.
„Ty jo, ten rybník je furt zamrzlej, co se po něm sklouznout?" navruhuje Kuba.
„No, já nevím. Taťka říkal, že to tak jenom vypadá."
„Ty seš ale srab. Rodiče to vždycky přeháněj. Schválně, od kolika věcí už nás odrazovali a my je stejně dělali - a stalo se nám něco? Nikdy!" rýpe do Ondry.
„No jo, jenže mohlo. Táta se náhodou vyzná!" brání se Ondra. „Já na žádnej rybník prostě nejdu."

Jenže Kuba si nedá říct a opatrně zkouší jít po ledě. Ujde několik kroků a křičí: „Podívej, jsem na ledě a nic se mi nestalo! Stejně seš srab, Ondro."
Ondra se zklamaně otočí a odchází.
Najednou se ozve šplouchnutí vody a Kuba začne křičet: „Ondro, pomoz mi!" Pod Kubou se prolomil led, ale díky Bohu byl blízko břehu a voda tam nebyla hluboká.

Za půl hodiny už sedí Kuba doma, zabalený do deky, a pije horký čaj. Je mu líto, že byl na Ondru takový. Vezme mobil a píše sms: „Měls pravdu, Ondro. Příště si dám poradit. Je mi líto, že jsem byl takový. Kuba."

Stejně jako se Kubovi led zdál pevný,
i my někdy příliš spoléháme na různé věci.
Ale je lepší dát na toho, kdo se opravdu vyzná.
Nezapomeň, že Bůh se vyzná nejlíp.