Bůh je se mnou (1)

„Libore, vstávej," budí Libora tatínek. „Rychle se obleč, musíme odejít z domu, velká voda nám ho zaplavuje. Pospěš si!"
Libor si promne oči, vyskočí z postele a utíká dolů do obýváku. Na schodišti potká zbytek rodiny, jak kouká na vodu, která zaplavila celé spodní patro domu.
„Co budeme dělat?" ptá se úzkostlivě maminka. „Vždyť je noc, telefony nefungují..." vzlyká.
„Všichni se pořádně oblečte a za pět minut se sejdeme tady nad schodištěm," velí tatínek. „Tak honem," povzbuzuje je a mezitím otevírá vchod na půdu.
„Najděte všechny baterky, které máme," volá z půdy.

Za pět minut stojí u schodiště maminka, Pavlínka i Libor a čekají na další tatínkovy příkazy. „Vylezte za mnou na půdu," velí tatínek.
„Já a Libor vylezeme na střechu a budeme baterkami svítit a mávat. Třeba si nás někdo všimne a přijde nás zachránit," vysvětluje svůj plán.
„Ale dřív, než se do toho pustíme, pomodlíme se společně," navrhuje a začíná se modlit: „Náš Pane, vidíš, v jaké jsme situaci. Bez tebe se z ní nedostaneme. Prosíme, abys nás zachránil! Amen."
„Amen," dodávají ostatní.

„Tak Libore, polez za mnou na střechu a ty, Pavlínko, zůstaň s maminkou a modlete se dál," přikazuje tatínek.
Netrvá to dlouho a v dáli se ozve rachot motoru, který se stále blíží. „Co se to děje?" bojí se Pavlínka.
„Vrtulník, vrtulník," křičí Libor.
„Tady jsme," volá Libor i tatínek a mávají baterkami.
„Viděli nás, jsme zachráněni!" volají oba dva šťastně.

Někdy jsou situace, kdy si nemůžeme pomoct sami.
Je super, že máme někoho, kdo nás nikdy nenechá ve štychu, že?
O Boha se můžeme opřít vždycky!